J. L. Píč – od vlastenectví přes Pičhoru až k sebevraždě

Na jihozápadním okraji Dobřichova tyčí se do výše 232 metrů nad mořem vrchol Pičhory. Onu „horu“ v názvu nevelkého kopce je samozřejmě nutno brát s nadsázkou, i když je možné z něj dohlédnout přes polabskou rovinu až do Krkonoš.

Pičhora je spjatá s činností Josefa Ladislava Píče, podobnost jejího názvu s příjmením věhlasného archeologa je ale jen čistě náhodná. Na konci 19. století se tady našlo markomanské pohřebiště. Dnes událost připomíná památník nemající v Česku (snad jen s výjimkou Velké Dobré na Kladensku) obdoby, což svědčí o velkém entuziasmu, s jakým se tu archeologický výzkum prováděl. A vlastně nejen tady. Na pomyslné archeologické mapě širšího okolí se s Píčovým jménem setkáme skoro na každém druhém kopci.

Píč byl pražský gymnaziální učitel, historik, zanícený Slovan a vlastenec. Inspirací mu byly Slovanské starožitnosti Pavla Josefa Šafaříka, monumentální leč nedokončená práce o slovanské historii a literatuře. Píč zasvětil svůj život právě pokračování tohoto díla s úmyslem dokázat rovnocennost Slovanů s ostatními národy Evropy. Brzo přišel na to, že počátek českých dějin nelze uspokojivě zpracovat bez archeologických nálezů, a tak se začal archeologií, v té době mladou vědou, zabývat. V roce 1887 se ujal redakce časopisu Památky archeologické a místopisné a rok na to zahájil vlastní terénní práci. Sledoval hranici území starých Charvátů a Pšovanů až k řece Mrlině a dřívějšímu zlickému knížectví.

Touto cestou se dostal k nám na Kolínsko a seznámil se s místními amatérskými archeology, s nimiž ho pojilo nadšení pro historii a později i přátelství. Neformální badatelské skupině se začalo přezdívat „Píčova družina“. Jejím členem byl například poděbradský lékárník Jan Hellich, kterého využil (nebo spíš zneužil) Hašek při psaní třetího dílu Dobrého vojáka Švejka k historce, jak opilý archeologové amatéři zaměnili starý plechový nočník za přilbici sv. Václava. Ovšem pro Pičhoru a její širší okolí se stala důležitější spolupráce s ředitelem lichtenštejnského dvora v Radimi Janem Waňkem a správcem dvora v Bylanech Antonínem Formánkem. Zpravidla při orbě nebo jiných zemědělských pracích rolníci zahlédli v hlíně zbytky podivné keramiky, kostí nebo zvláštně vypadajících předmětů. Když se o tom doslechli Waněk s Formánkem, zahájili prvotní ohledání místa nálezu a pod odborným dohledem Píče pak pokračovali ve výkopových pracích v lokalitě.

Podobným způsobem objevila „družina“ v 90. letech předminulého století žárová pohřebiště v Dobřichově (Třebická), Poboří, Radimi, Skramníkách, Třebovli, Vrbčanech, germánská sídliště v Plaňanech a Tuklatech, železářskou dílnu z počátku letopočtu u Broučkova, nebo kostrová pohřebiště z 10. a 11. století v Radimi, Velimi a Žabonosech. Zajímavým nálezem byl unikátní kostrový dvojhrob z doby bronzové ve Štítarech a zejména birituální (tzn. žárové i kostrové) pohřebiště v Bylanech z doby železné, díky němuž došlo k popsání dosud neznámé archeologické kultury později pojmenované Bylanská. Krom toho Píč s přáteli prozkoumal hradiště v Bořeticích, Doubravčanech, Kouřimi, Skramníkách, Viticích a zbytky středověkého tvrziště Kandia v Pečkách. 

„Půl vítězství dobyli jsme rýčem, druhou polovici zbraní ducha,“ napsal Píč poněkud pateticky v úvodu jedné své publikace. Svobodný bezdětný historik věnoval své práci veškerý čas a vykonával ji s nesmírným nasazením. I když se chtěl zabývat hlavně nejstarší historií Slovanů, nemohl ignorovat, že v terénu nalézá také pozůstatky kultur existujících na našem území dávno před jejich příchodem. Jezdil po vykopávkách po celé naší zemi, psal odborné články, navštěvoval evropská muzea, srovnával nálezové materiály, keramiku, studoval výsledky zahraničních kolegů. Během několika let si vybudoval v archeologických kruzích doma i v cizině významné postavení. V roce 1893 se stal prvním kustodem prehistorického oddělení Muzea království Českého (dnešní Národní muzeum), v němž vybudoval pravěkou expozici. Byl také jednatelem archeologické komise České akademie a mimořádným profesorem univerzity v Praze.

V dubnu 1896 narazili na Pičhoře dělníci při těžbě štěrku a písku na několik starověkých hrobů. Waněk s Píčem tady v následujících deseti letech odkryli přes 160 žárových hrobů s velkým množstvím artefaktů. Nekropole pochází z přelomu letopočtů a byli v ní z velké části pohřbívání vysoce postavení válečníci Marobudovy družiny (vládce germánského kmene Markomanů a mimochodem prvního člověka žijícího na území Čech, jehož známe jménem). Výjimečnou se lokalita stala díky nebývale velké koncentraci cenných předmětů římské provenience.

V roce 1899 vydal Píč první díl svého životního díla s názvem Starožitnosti země České. Publikace o pravěkých kulturách sklidila kritiku odborníků tzv. „univerzitní školy“. Ti Píčovi vytýkali chyby v periodizaci pravěkých dějin, užití nevhodných historických metod v archeologii a také diletantský způsob výkopových prací. Vznětlivý historik na výhrady kolegů reagoval popudlivě. K obhajobě své práce neváhal použít vedle věcných argumentů také osobních urážek, čímž si je na mnoho let znepřátelil. Ani druhý díl Starožitností nebyl kritikou bezvýhradně přijat. Třetím dílem o nejstarší slovanské historii mělo vrcholit Píčovo celoživotní badatelské úsilí.

Při práci na závěrečném díle Starožitností se Píč zamýšlel opřít o nechvalně známé Rukopisy královédvorský a zelenohorský. V 80. letech, kdy skupina intelektuálů v čele s Masarykem označila rukopisy za falza, se jasně postavil na stranu těch, kteří je bránili jakožto vrcholná díla středověké literatury dokládající vyspělost české národní kultury. Přesto skepse začala mezi lidmi převažovat. Píč, aby rozptýlil pochybnosti, vypůjčil si na podzim roku 1911 část rukopisů a rozjel se s nimi do Paříže a Milána, kde je předložil nezávislým paleografům k posouzení. Ti vesměs odhadovali dobu vzniku listin na 14. století. Zároveň řada z nich namítala, že s jistotou by to mohli říct až po důkladnějším výzkumu a seznámení se s obdobnými českými rukopisy z téže doby. Píčovi to však stačilo k tomu, aby považoval svou misi za úspěšnou. Do Prahy se vrátil ve vítězoslavné náladě se slovy: „Co jsem vykonal, jest největší čin mého života, na který jsem hrdý.“  Srážka s realitou nemohla být tvrdší.

Kolegové z muzea se víc než o názory zahraničních odborníků zajímali o nestandardní způsob, jakým získal archiválie. Zprávou z jeho cesty se správní výbor muzea odmítl před Vánoci zabývat, neboť neměl čas se s ní seznámit, což si Píč mylně vykládal jako nezájem. Zcela zdrcující pak byla kritika, kterou vyvolal jeho článek v Národní Politice s názvem Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál, v němž až příliš účelově manipuloval s fakty. Následující den 18. prosince vyšla v časopise Čas reakce usvědčující historika z nevědeckého přístupu, parafovaná navíc studentem sedmého ročníku gymnázia. Čtyřiašedesátiletý historik se cítil ponížený, zneuznaný, po letech vyčerpávajících sporů s „univerzitní školou“ na dně svých duševních sil. Před očima se mu hroutil cíl, o jehož dosažení celý život usiloval. V úterý 19. prosince pár minut po poledni přiložil ve svém pražském bytě hlaveň pistole k pravému spánku a zmáčknul spoušť.

Jakkoliv o závěru Píčova života platí, že v něm vlastenecký cit potlačil smysl pro vědeckou objektivitu, česká archeologie jeho tragickým skonem přišla o osobnost, jež se významně zasloužila o její rozvoj. Slavné počátky této vědy, v nichž nadšení a láska k vlasti mnohdy převážili nad chladnou profesionalitou, zpřítomňuje onen památník, který dal na vrcholu Pičhory po smrti přítele postavit Jan Waněk. I pro něho byl rok 1911 zlomový. Po letech služby na lichtenštejnském dvoře v Radimi odešel do důchodu, odstěhoval se na pražský Smíchov a dál už se archeologii aktivně nevěnoval. Nicméně odkaz „Píčovy družiny“ přetrvává na Kolínsku dál nejen v podobě tohoto pomníku, ale hlavně díky archeologickým nálezům a vzácným artefaktům, které jsou dodnes součástí sbírky Národního muzea.