Válka na Ukrajině – víra ve službách politiky

Podle posledních průzkumů veřejného mínění se na Ukrajině ze všech institucí těší církve největší důvěře obyvatel. Ty naše by jim takové výsadní postavení mohly závidět, má to ale i své stinné stránky. V postsovětských zemích se církve jakožto společensky vlivné instituce stávají více než kde jinde žádanými spojenci politiků, zneužívající náboženského cítění obyvatel coby prostředku své politické kampaně. Moc duchovní tak bývá nezřídka korumpována mocí světskou. To, že náboženské autority tomuto pokušení podléhají, nebo bývají ke spolupráci všemožně donucovány, potvrzuje i trestní řízení proti představitelům režimu prezidenta Janukoviče, které v květnu zahájila generální prokuratura v Kyjevě.

Svržený prezident a další vysocí představitelé bývalého režimu čelí obvinění, že vydírali hlavu Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu (UPC-MC) metropolitu Volodymyra. Důvodem k tomu mělo být jeho odmítání vměšování se církve do politiky, což se údajně nezamlouvalo ex-prezidentu, který chtěl, aby ho UPC-MP podpořila ve volbách v roce 2015. Janukovič a jeho lidé proto začali vyvíjet tlak na vážně nemocného Volodymyra, aby ho donutili k odstoupení z vedení církve a mohli ho pak nahradit někým poddajnějším. Součástí „přesvědčovací strategie“ přitom mělo být i nezákonné zadržování Volodymyrova tajemníka v osobní izolaci. Dotáhnout tento případ do konce bude komplikované, protože se jej metropolita, který 5. července podlehl rakovině, nebude moci účastnit. Každopádně jeho odhodlání čelit na sklonku života politickým tlakům je docela překvapivé. Vždyť právě za jeho 22letého „panování“ získala UPC-MC pověst církve zastupující na Ukrajině politické zájmy Kremlu.

Přestože se UPC-MP v čele s Volodymyrem postavila za zachování územní celistvosti Ukrajiny a tvrdě kritizovala Putina za anexi Krymu, separatisté a jejich příznivci se v drtivé většině rekrutovali z věřících právě této největší ukrajinské církve. Svým dílem k tomu přispěli ruští představitelé Moskevského patriarchátu, které naopak Putina v jeho politice podpořili, o dočasné vládě v Kyjevě hovořili jako o fašistické a prozápadní Ukrajinskou řeckokatolickou církev (UHKC) obviňovali z organizování „nové křižácké výpravy proti pravoslaví.“ Osočování z rusofobie neušel ani klérus nenáviděné Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu (UPC-KP), jejíž patriarcha Filaret vyzýval na začátku jara své krajany, aby se sjednotili proti ruskému „agresorovi“. „V očích Moskvy je závislost na ní vždy zákonem, kdežto svoboda je zločin“, uvádí se v jednom z oficiálních prohlášení UPC-KP z té doby.

Arcibiskup UHKC Sviatoslav Ševčuk kritizoval Západ z neschopnosti adekvátně reagovat na „nejnebezpečnější vývoj situace od druhé světové války,“ a při své návštěvě USA prohlásil, že Janukovičův režim „se lišil od stylu sovětské nomenklatury pouze jménem.“ Byť jednotlivé církve deklarovaly svou nestrannost, v praxi tomu tak vždy nebylo a když zrovna nevyjadřovaly sympatie té či oné straně konfliktu jejich špičky, dělali to za ně duchovní na nižších stupních církevní hierarchie. Někteří se přímo aktivně zapojili do separatistického hnutí. Asi nejkontroverznějším příkladem je kněz z luhanské diecéze UPC-MP Maretsky, který organizoval ozbrojené útoky na volební místnosti v den prezidentských voleb. Zatímco Maretsky nyní čeká na soud ve vazbě, jiní raději včas utekli do Ruska.

Separatistům a jejich příznivcům posloužilo pravoslaví k ospravedlnění jejich politických zájmů a stávalo se účinným nástrojem mobilizace veřejného mínění doma i v Rusku. Podnikaly se „mírové“ pochody věřících protestujících proti aktivitě ukrajinské armády. Jedno takové procesí poblíž doněckého letiště se 28. května připletlo mezi bojující strany. Výsledkem bylo 6 mrtvých a 44 zraněných. Unie pravoslavných občanů Novoruska založila v Lugansku vojenskou jednotku s názvem Pravoslavný východ slunce, jejímž cílem je, dle prohlášení zakladatelů, bojovat za „svatou Rus a pravoslavnou víru“.

Interpretaci konfliktu na Ukrajině jakožto boje za obranu pravoslaví živila ruská mediální masáž. V květnu například odvysílala televizní stanice Rossiya 1 reportáž o masakru proruských demonstrantů v Domě odborových svazů v Oděse. V reportáži se objevuje mladý raněný muž ležící v posteli. Popisuje incident, při němž ukrajinští „nacisté“ uřezali ruce knězi, který se je snažil zastavit. V rukou onen odvážný kněz držel, jak jinak, kříž s Ježíšem Kristem. Na závěr rozhovoru kamera dlouze zabírá ikony rozmístěné na polici u svědkovy postele.

Ačkoliv se s největší pravděpodobností jedná o podvrh, nemůže být pochyb o tom, že jsou podobné manipulace, šířící se na východní Ukrajině a v Rusku jako lavina, více než účinné. Podle arcibiskupa UHKC Svietoslava Ševčuka je „válečná propaganda, kterou rozpoutalo Rusko, nejzmanipulovanějším informačním útokem od dob, kdy Goebbels tvrdil, že pokud hlásáš nestydatou lež dostatečně dlouho a dostatečně hlasitě, někdo ti určitě uvěří.“