Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 26. ledna 2022 Zora

Kulturní bitvy nových vesničanů ze Lstiboře

1. 11. 2021 22:11:08
„Nač tolik stran? Což nejsme dosti slábi? Boj vedeme jak klevetivé báby! Hle! Za nějaké novinářské štvaní vy posedle se dáte do hádání!“

Těmito slovy napomíná v románu Noví vesničané statkář Možný dva mladé muže hádající se o politice. Lyrickoepické dílo českého spisovatele, básníka a dramatika Františka Xavera Svobody z let 1882 až 1893 zapadlo v zapomnění stejně jako autor samotný. Nové vesničany si dnes už málokdo čte, a to je celkem škoda. Když se totiž přeneseme přes jejich poněkud nezvyklou veršovanou formu, dovíme se něco o myšlení našich předků, o jejich názorech a názorových střetech. Svoboda, podobně jako jeho statkář Možný, pěnu dní politických tahanic mladočechů se staročechy neřeší. Románové postavy se vyslovují k obecnějším „nadčasovým“ tématům.

Na pozvání svého přítele přijíždí lehkomyslný pražský student Bohdan do středočeské Lstiboře, kde se zakouká do koketní krásky Milady, o jejíž srdce usiluje celá řada jiných mužů. Milostný propletenec vrcholí hospodskou rvačkou a následným zasnoubením jednoho místního mladého páru. Melodramatickou dějovou linku Svoboda využívá k rozvíjení subtilnějších témat. Těžištěm románu jsou Bohdanovy debaty s obyvateli vesnice, jejichž prostřednictvím autor ilustruje proměnu života na českém venkově 19. století silně ovlivněném městem.

Přestože je román vlastenecky zaměřen, opakovaně zaznívá kritika české malosti, závistivosti a řevnivosti. „My v životě svém, v povaze i zvyku jen nárůdek jsme drobných trpaslíků,“ prohlásí starosta Rejka a dodá: „Každý z nás se žene za výdělkem, groš škudlí, na vše druhé myslí málo, vždy počítá, co to nebo to by stálo.“ Panuje-li na něčem shoda, pak je to právě kritický pohled na charakteristické vlastnosti Čechů. Byť podle řídícího učitele Slavíka „dobráctví slovanské z nás hledí všady“, převažuje spíše názor, že „jen prospěch vlastní u nás všude vládne, v něm láska k celku nebezpečně chladne.“ Ojedinělé pokusy o pozitivní hodnocení, poukazující na štědrost lidí při finančních sbírkách na podporu národní kultury, jsou odbývány stížnostmi na pokrytectví dárců, kteří darují peníze nikoliv ze šlechetných úmyslů, nýbrž proto, aby si jimi zvýšili společenskou prestiž.

Ruku v ruce s tímto škarohlídstvím se objevuje kritika soudobých poměrů mnohdy doprovázená idealizací nedávné minulosti: „A daně! Milý pane, je to perné! A dnešní lidé! Všecko licoměrné. Ta doba zašla, kdy si sedlák zpíval a hojnost všeho na svém statku míval!“ Vzpomínání na staré dobré časy, kdy svět byl ještě v pořádku, se zdaleka netýká jen materiálního zajištění, ale třeba i společenského života: „Ó, Bože, jak se jindy zpívávalo, jak na harmoniku se u nás hrálo! Každý noty znával,“ nebo dokonce i krásy a šikovnosti žen: „Jinačí holky tenkrát ve vsích byly za mladých let mých, jinak tehda žily, a krásky byly – věřte, zdravé krásky, tělnaté, plné, dovedly všecko, čeho doma třeba.“

Pro obyvatele Lstiboře, ležící v etnicky téměř homogenním českém prostředí, nebylo potkávání se s Němci každodenní realitou. Přesto právě kvůli němčině se strhne jedna z nejemotivnějších roztržek. Vede se spor o to, do jaké míry je znalost a používání německého jazyka, nebo četba německé literatury, v rozporu s vlasteneckým cítěním. Podle jedněch se tyto dvě věci nevylučují a znalost cizích jazyků všestranně rozvíjí a obohacuje. Podle jiných to určitý rozpor představuje. Nejradikálněji se k tomu staví sedlák Sýkora, když prohlásí: „Já povídám, že nikdo nesmí umět! Já nikdy nechci Němci porozumět!.. My jsme tu doma!“

I když se názory na němčinu liší, převládá přesvědčení, že pronikání cizích vlivů do české kultury je projevem nevyspělosti národa a že v ideálním případě by mělo být vše původní a české. Jedině tímto způsobem se uchová národní identita a získá respekt v zahraničí. A tady dochází k prvnímu zásadnějšímu názorovému střetu: „Ve světovém zajdem proudu, když na svoji jen vážeme se hroudu! My nesmíme již na svém češství lpěti jak nerozumné zatvrzelé děti.“ Sličná Milada se netají svým obdivem k Francii a snad inspirována idejemi francouzské revoluce zdůrazňuje bratrství mezi lidmi překračující hranice jednotlivých národů: „My musíme se národnosti zříci a k evropské si přidat výslednici!

I podle jiných obyvatel Lstiboře je v zájmu rozvoje malého národa zařazení do širšího společenství nezbytné. Jen jsou přesvědčeni o tom, že pro Čechy, jejichž hlas „v tom evropském ruchu zaniká v koutech podřízených duchů a samostatně vzepnout nemůže se,“ je přirozenější orientace na slovanský Východ, „neb zdravější je nežli na západě.“ Panslavistické myšlenky nejvýrazněji rezonují v promluvách řídícího učitele Slavíka ovlivněného Tolstého křesťanským anarchismem. Industrializace, která k nám přichází ze Západu, je podle něj zdrojem záhuby člověka. Rusko je naproti tomu jakýmsi edenem lidské přirozenosti, v němž ještě nedošlo k odcizení člověka přírodě: „Lid se musí vrátit s duší celou k slovanské, souladnější snaze staré, k přírodě věčně čistotné a jaré.“

Do debat o pokroku proniká dobový optimismus týkající se pozitivního vlivu vzdělanosti na mírové soužití mezi národy. Vezmeme-li v úvahu, že o pětadvacet, třicet let později vypukne první světová válka, vyznívá skeptická reakce starosty Rejky dost prorocky: „I jděte k ďasu, už prý ani války nebudou – bodeť! Chacha!.. Budoucnost vás všecky zmate!“

Působení měst na český venkov je ve Svobodově románu nejzřetelnější v proměnách společenské role žen. Čím dál více venkovanů posílalo děti za vzděláním do měst. Z těch si mládež přinášela kromě odborných znalostí i zvyklosti městského životního stylu. Vzdělané selské dcery si osvojily zájem o nejnovější módní trendy, ale také o umění, literaturu, politiku a tzv. ženskou otázku, což mnohdy vzbuzovalo u jejich rodičů nelibost. „I jděte k čertu! Selku chci z ní míti, ne dýchavičné, tenké městské kvítí!“ prohlásí o své dceři sedlák Prokopec. Zatímco někteří by ženám vzdělání neumožnili z principu, jiní si stěžují na to, že je školy neučí praktickým dovednostem: „Dnes všemu dívka ve městě se učí, algebrou divnou hlavu svoji mučí, kvadráty samé repetí a říká, však nevypočte, zač je litr mlíka!“

Emancipace žen je v románu nejvíce polarizujícím tématem a zdaleka se neomezuje na mezigenerační konflikt. Role feministky se ujímá Milada: „My ve všem rovnost s muži chceme míti, my v první řadě k vědám chceme jíti, v snažení každém konkurovat s vámi!“, zatímco největším šovinistou se paradoxně ukáže být Miladin vrstevník z Prahy, který ženskou otázku považuje za kratochvilnou módní záležitost a o ženách (navíc před dívkou, o kterou usiluje!) bezostyšně tvrdí: „Šatům mají zaprodanou duši, nadání mělké mají, mozek malý.“

Mnohé ze Svobodova veršovaného románu nám dnes může přijít povědomé. Když čteme: „kol Lstiboře již květem žloutly řepky,“ snadno podlehneme dojmu, že se toho u nás za posledních sto třicet let moc nezměnilo. Jenže interpretovat dílo pomocí dnešních polemik mezi progresivisty a konzervativci by bylo historicky nepřesné. Otázka jiná je, do jaké míry je román věrohodným svědectvím o tehdejší venkovské společnosti. Jakkoliv nelze vyloučit inspiraci skutečnými postavami, nejedná se o reportáž natož o sociologickou studii. K Novým vesničanům je nutno přistupovat výhradně jako k literární fikci, v které nám autor, původem z venkova, nabízí svůj osobitý pohled na věc.

Důvod, proč Svoboda zasadil děj svého románu do Lstiboře, neznáme. Každopádně z textu je patrné, že mu záleželo na tom, aby si čtenář uvědomil blízkost lipanského bojiště ležícího pár kilometrů jižně odsud. Podle obrozenecké národní mytologie se právě tady odehrála roku 1434 osudová bratrovražedná bitva mezi dvěma nesvářenými skupinami Čechů. A patrně v tomto „stínu Lipan“ je možno rozumět i jednomu z poselství Nových vesničanů: „Bez sporů se pravda neodkryje,“ nebo ještě lépe: „Kde není boj, tam taky život není!“

Autor: Michal Merhaut | pondělí 1.11.2021 22:11 | karma článku: 11.38 | přečteno: 250x

Další články blogera

Michal Merhaut

Drama na skramnickém hřbitově

O Velikonočním pondělí 21. dubna 1783 se v Praze slavnostně otevíralo Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo. Hrálo se drama německého autora Lessinga, jehož hlavní hrdinka dobrovolně zemře rukou svého vlastního otce.

14.1.2022 v 10:01 | Karma článku: 37.48 | Přečteno: 5445 | Diskuse

Michal Merhaut

Konec feudálů v Radimi

25. června 1919 zemřel v Radimi čtyřiaosmdesátiletý Vojtěch Jonáš. V obci se tak symbolicky uzavřela jedna historická epocha. Jonáš byl posledním zdejším pamětníkem, který v mládí robotoval pro vrchnost.

16.9.2021 v 13:26 | Karma článku: 13.49 | Přečteno: 569 | Diskuse

Michal Merhaut

Bezcenný Klenot - úpadek rybníkářství ve středním Polabí

Když jedete vlakem od Prahy směrem do Kolína, kousek za Pečkami uvidíte stát v polích po levé straně staré stavení.

11.8.2021 v 22:04 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 449 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Dana Emingerová

Za střípky z úsvitu českých dějin vděčíme rodinným vraždám

O počátcích českého státu bychom nevěděli nic, kdyby Boleslav nedal zabít knížete Václava a Drahomíra nedala zavraždit Ludmilu a kdyby se obě tyto oběti nezařadily do zástupu svatých. O světcích se totiž musely psát legendy...

23.1.2022 v 13:53 | Karma článku: 19.02 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

PID k nám přišla v nevhodnou dobu

Pražská integrovaná doprava (PID) se už poměrně dlouhou dobu rozšiřuje do téměř všech koutů Středočeského kraje. V prosinci 2021 bylo integrováno celé Mladoboleslavsko.

15.1.2022 v 8:47 | Karma článku: 12.13 | Přečteno: 410 | Diskuse

Michal Merhaut

Drama na skramnickém hřbitově

O Velikonočním pondělí 21. dubna 1783 se v Praze slavnostně otevíralo Nosticovo (dnešní Stavovské) divadlo. Hrálo se drama německého autora Lessinga, jehož hlavní hrdinka dobrovolně zemře rukou svého vlastního otce.

14.1.2022 v 10:01 | Karma článku: 37.48 | Přečteno: 5445 | Diskuse

David Maxa

Dnešní svět je jako na Noemově arše

Při dnešním setkání představitelů náboženských společností v ČR, které organizovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, jsme vyzvali k jednotě a dodržování epidemiologických opatření včetně očkování.

31.12.2021 v 13:59 | Karma článku: 4.49 | Přečteno: 123 | Diskuse

Markéta Hrdá

Pořad prostřeno, naše vizitka, jak jsme pozadu

Před patnácti lety, jsem přišla o pár „přátel“, protože už nemohli poslouchat, jak jsem měla problém s podřadnou kvalitou potravin po dlouholetém návratu z Německa a Rakouska.

5.11.2021 v 13:12 | Karma článku: 21.84 | Přečteno: 1205 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1113

Baví mě jezdit na kole krajem (Kolínsko/Nymbursko), navštěvovat sousední vesnice, hřbitovy, objevovat stará boží muka zapomenutá vprostřed polí, seznamovat se s regionální historií. Nejzajímavější je sledovat, jak se ony "velké" dějiny z učebnic a tlustých knih projevily v historii malých "obyčejných" míst obývaných "obyčejnými" lidmi. Studuju obecní kroniky, hledám v archivech nebo v historických katastrálních mapách. A sem tam o tom něco napíšu. 

Najdete na iDNES.cz